Miroslav Žamboch – wywiad (po czesku)

Dla zainteresowanych przedstawiamy również oryginalną wersję wywiadu z Miroslavem Žambochem – w języku czeskim.

Jak vypadaly začátky tvé spisovatelské kariéry? Když ses rozhodl, že se psaní stane tvým zaměstnáním?

Jen pro upřesnění, psaní není mým zaměstnáním.  A začátky? K počítači ATARI (64 kB RAM)  jsem si pořídil jednojehličkovou tiskárnu, která tiskla tím, že jehla tloukla do kopírovacího papíru a propisovala tak znaky na další list papíru. Psal jsem v  textovém editoru Speedscript upraveném pro českou abecedu. A začal jsem povídkami, první se jmenovala Vůně stroncia.  Nikdo ji nikdy nevydal. : – )

Bylo těžké najít vydavatelství ochotné vydat tvou debutovou knihu?

Velmi těžké. V té době se v česku v oblasti fantastiky vydávali až na unikátní výjimky jen zahraniční autoři. Naštěstí jsem v roce 1992 vyhrál Soutěž o nejlepší českou fantasy a vzhledem k tomu mi pak v roce 1999 nakladatelství Poutník vydalo mou prvotinu.

Považuješ psaní za zaměstnání nebo spíš za koníček? Nebo možná obojí najednou?

Je to můj koníček. Ale u editačních prací někdy nechápu, proč mám tak divnou zábavu.  V tu chvíli to považuji spíš za úchylku.

Jak výpadá tvé pracovní místo?

Notebook s velkou obrazovkou, abych si mohl otevřít víc oken, někde kde se dobře sedí  a nebolí záda. Doma takhle sedím rovnou v obývacím pokoji.

Jak se připravuješ na psaní nové knihy? Děláš si předtím nějaké poznámky nebo si rovnou sedneš  a prostě začneš psát?

Začínám poznámkami rukou, které píšu na útržky papírů, volné listy, prostě kamkoliv. Tyhle poznámky bez výjimky ztrácím a tak je píšu znovu a znovu a tím vzniká prvotní osnova příběhu. Když už si myslím, že bych mohl začít psát, přepíšu ji do souboru. A pak ji dál v průběhu práce modifikuji. Někdy se výsledný příběh od původní osnovy liší měrou, až mě to samotného překvapuje. Přijdu na to tak, že původní osnova se celou dobu skrývá někde na konci souboru a vznikající text ji odsunuje dál a dál.

Jak nejraději trávíš volný čas?

Sport, čtení, občas rád něco ugriluji na ohni.

Čteš hodně? Existují nějaké knihy, které jsou pro tebe obzvláště důležité?

Stále rád čtu. Mám rád detektivky, drsnou školu, hard sicence fiction, literaturu faktu, populárně vědeckou literaturu. Důležité jsou pro mě knihy  E. M.  Remarqua, R. Chandlera, D. Hammeta, E. Hemingweye. Při čtení jejich děl jsem si říkal, tenhle styl se mi líbí, tak nějak bych chtěl psát.

Co ti přináší inspiraci?

Z jiných knih, z videoklipů, písní, filmů, může to být i obraz, imaginární emocionální obraz v mysli.

Čím začínáš psání, co zpracováváš nejprve? Koncept příběhu, hrdinů  nebo možná něco ještě jiného?

Někdy konceptem příběhu, někdy konceptem světa, do kterého ten příběh umístním. Občas se mi stane, že mám spoustu poznámek o světě, okolí a pozadí, které nikdy nevyužiji, ale to mi nevadí, protože mi to pomáhá v pozdějším psaní.

Co je pro tebe na psaní nejobtížnější?

Editace, tedy zpětné procházení textu a jeho ladění.  To mi zabere obvykle víc času, než vlastní psaní.

Co považuješ za nejtěžší na profesi spisovatele?

Asi naplnit své vlastní představy týkající se příběhu. Máš nějakou představu, chceš, přeješ si, aby celkový dojem z příběhu byl nějaký, měl patřičnou sílu, dopad na toho, kdo se do příběhu ponoří. Já nechci, aby čtenář odložil mou knihu a řekl si:  „Jo, bylo to dobrý.“ Já chci, aby na konci vydechl: „Vow.“  A na chvíli se zastavil a přemýšlel.

Co je na ní naopak nejvíc uspokojující?

Těch věcí je víc. Dopsat příběh. Držet v ruce hotovou knihu, dostat pozitivní zpětnou vazbu od čtenáře. A po pár letech, když pozapomeneš detaily ,si nad svým vlastním výtvorem říct: „Vow!”

Které příběhy se ti píše lépe – ty ze světa fantasy nebo science fiction?

Je mi to jedno. Obojí se mi píše stejně dobře. A mezi scifi a fantasy dnes už vlastně není rozdíl.

Považuješ některou ze svých knih za obzvláště důležitou, jaksi výjimečnou? Pokud ano, proč právě tu?

Nepovažuji. Do každé jsem investoval maximum toho, čeho jsem byl v dané chvíli schopný.

Dokážeš si představit své příběhy přenesené na filmové plátno? Pokud ano, který ze svých příběhů bys v této podobě uviděl nejraději?

V České repultice se právě natáčí Drsný spasitel, part 1. Myslím si, že pro plátno je to dobrá volba.

Rád se stýkáš se svými fanoušky?  Čteš názory a recenze svých knih?

Rád se stýkám s fanoušky, recenze nečtu. Důležitý je čtenář, nikoliv recenzent.

Hrdinové tvých knih jsou opravdoví drsňáci. Proč ses rozhodl je vytvářet právě takto?

Asi to souvisí s mou zastaralou představou toho, jaký má správný muž být.

Tvé romány jsou plné akce a násilí. Jsi osobně příznivec takových „mužských“, drsných příběhů?

Určitě. Na příběhy typu on ji má rád a ona o tom neví a jejich  permutace moc nejsem.

Jak ses cítil, když vyšly tvé knihy také v zahraničí? Jak bys popsal pocit, který tě doprovází když si uvědomíš, že jsou tvé příběhy známé i mimo Českou republiku?

Tohle je naprosto skvělý pocit! Naprosto skvělý čistý pocit. Příběhy jsou pro nás, pro čtenáře. Čím je nás víc, tím je příběh životnější : – )

V Polsku právě vyšlo nové vydání tvých knih. Co si o něm myslíš?

Dobrá zpráva, asi se opravdu čtou! A jsou moc hezké.

Pracuješ momentálně na něčem novém? Pokud ano, můžeš nám prozradit nějaké podrobnosti?

V české republice mi na konci roku 2016 vyšel román Zakuti v oceli, navzdory názvu je to science fiction z post apokalyptického světa několik set let po velké válce, kde je většina země stále jen obtížně obyvatelná a lidé se musí vypořádat s pohrobky války – inteligentními válečnými automaty. Původně to měla být krátká akční hříčka inspirovaná hrou World of Tanks, kterou si rád zahraji, ale nakonec je to komplexní pětiset stránkový román.

A mám rozepsán román s Baklym: Hledání smrti, ale dává mi zabrat. Příliš mnoho volných nitek …

Plánuješ v nejblížší době navštívit Polsko a setkat se s polskými fanoušky?

Dostal jsem pozvání na srpen do Lublinu, tak doufám, že to klapne.

Zapraszamy do odwiedzenia strony autora:

http://www.miroslavzamboch.cz/